- malá chovatelská stanice psů
Hledat

Z knížek

Smutek je sladký pocit, pokud se mu nebráníme. Připomíná nám, že jsme živí. Bolest pochází jenom z toho, že se smutku bráníme, že ho odmítáme procítit. (Štěstí, láska, čokoláda. Menna Van Praag)

Někdy člověka poníží víc, když ho mají lidi rádi, poněvadž ho nechápou, než když ho nenávidí, protože mu rozumí. (Mít s kým běžet, David Grossman)

Co když se přestáváme milovat? Byla by to tragédie, nebo osvobození? Jaké by to bylo, kdybychom si vrátili svobodu? (knížka Za soumraku, Michael Cunningham)

... člověk se musí nejprve stát obětí vlastní slabosti, než dokáže pochopit  nebo soucítit s druhými, kteří chybovali...  (z knížky Mlýn na řece) 

Žádnej pravej neexistuje... já jen vím, že manžel se musí čas od času vyměnit. Chlapi jsou jako pneumatiky. Ty kvalitnější vydrží dýl, ty lagricový míň, ale celej život na jedněch gumách neodjezdíš, ani kdyby nejlepší na světě... A parkovat v garáži, jen snít, čumět z okna a závidět těm, co ještě jezdí, to je fakt škoda... život je krátkej ...   (Simona Monyová, Kudlanka bezbožná)

Odchod od muže mě neosvobodil, ta pravá svoboda teprve přijde, až se oprostím od vzpomínek a minulosti. Až přetnu tu vařenou nudli, na které si mě pokaždé bezpracně přitáhl zpět...   (Simona Monyová)

Výchovný proces byl nekonečně dlouhá, namáhavá a strastiplná cesta. Současně to byla cesta plná dobrodružství, milých překvapení, slz dojetí a smíchu. Byla to cesta, kterou vám žádná cestovka nenabídne. Byla to cesta k nezaplacení. Tolikrát jsem si přála, aby synové vyrostli, aby se už konečně osamostatnili, potřebovali mě méně, odstěhovali se... A když se tak postupně stalo, rozbrečela jsem se v prázdném dětském pokoji uprostřed vybledlých plakátů polonahých slečen, vytáhla zpod postele zaprášenou krabici lego a začala stavět kamion. byla jsem u cíle a najednou mi bylo líto, jak ta cesta rychle uběhla ...  (Simona Monyová, Matka v krizi)

Základním omylem většiny matek je domněnka, že se zvyšujícím se věkem by měly zmoudřet a výchovu potomků zvládat snadněji. Ve skutečnosti však jde pouze o to, aby si každá  matka zachovala aspoň tolik rozumu, kolik měla, než svoje děti počala...  (Simona Monyová, Matka v krizi) 

Lidem, které milujeme, musíme poskytnout trochu soukromí, i když se o ně bojíme. (John Irving, Dokud tě nenajdu)
Ta je jako prasklý balon! Nezáleží ji na tom, jak moc se o ní její rodiče strachují. Je jako prasklý balon. Když ho člověk zkusí hodit, nikdy nepoletí rovně a také nikdy nedoskáče zpátky. Za to, co udělala, musí nést sama zodpovědnost, jinak se nikdy nezmění v někoho lepšího. (Shoko Tendo, Ve stínu jakuzy)
Eva Urbaníková - Měj mě rád
tahle knížka mě dost (ne)čekaně zasáhla až v tajných hlubinách...tady je pár úryvků.... Září 2016
 
Abys nelitovala, zlato. Máš jen jednu šanci, žijeme jen jednou. Nežijeme jen jednou, Tomi. Žijeme každý den. Každičký den. JEDNOU musíš jen umřít. A já nechci ztratit ani minutu.
 
Splín je intimní záležitost. Většinou tehdy nejsme s nikým, nebo napíšeme hloupá slova svým bývalým láskám, které esemesku nebo mail najdou druhý den a je jim trapně. Většinou nenapíší nic. Navzdory všemu času, který jsme si navzájem kdysi věnovali....
 
Někdy je nutné lidi pustit. Ať jdou. Ať jdeme i my. Každý svým směrem. Ne proto, že už se nemilujeme. Ale proto, že máme dost té divné bolesti, toho zvláštního prázdna, co nám nedá spát. Jsme jiní. Ani jeden není špatný. A akceptujeme fakt, že to nedokážeme změnit. Utřít poslední slzu a zkusit se usmát...
 
Taková byla naše setkání. To byl ten magnet, který nás k sobě přitáhl i poté, co jsme na sebe křičeli, už dost, už je to neúnosné, už se u džbánu, s nímž se chodí pro vodu, trhá ucho a musíme přestat. Síla, která nás k sobě znovu přitáhla, byla větší, než rziko, než nebezpečí, než výčitky svědomí, s nimiž jsme se budili, s nimiž jsme dělali  všechno. To jen, aby bylo jasno. Kdyby mě chtěl někdo soudit. Tvrdit, že se vášeň dá ovládat. Tak to by Anna Karenina neskočila pod vlak. Kdo něco podobného zažil, ví, že přestat se nedá. Nedá.
 
Ještě chvíli jsem se na něj dívala. Aby byla paměťová stopa dokonalá. A potom jsem odešla. Zmizela jsem ve tmě a celou cestu do pronajatého bytu jsem proplakala. Byl to srdceryvný, osvobozující, smutný, ale nikoli zoufalý pláč, protože tento večer, tuto situaci jsem si předplácela - celou tu dobu, co jsem v orgasmických křečích z plna hrdla křičela jeho jméno, co jsem se smála jeho žertům, vařila jsem mu, ležela s ním ve vaně, četla mu indická přísloví. Celou tu dobu, co jsem ho milovala. Plakala jsem pro muže, který byl tak čestný, že se mnou chtěl zůstat, plnit otcovskou povinnost, a tak čestný, že chtěl zůstat u své ženy, které kdysi slíbil, že překonají všechno zlé a bude stát při ní. Byl tak čestný, že nevěděl, která cesta je charakternější, vyplašeně přešlapoval, díval se jednou tam, podruhé tam, miloval na obě strany. Byla to silná pouta, oboje, rovnocenná, a jeho se, třebaže to skrýval za skly brýlí, začala zmocňovat panika, protože netušil, co je správné... A tady jsem mu musela pomoc, neboť já jsem byla jeho spoluvinice, já jsem s ním vešla do slepé uličky, z níž buď vycouváte, nebo v ní zůstanete navždy uvěznění.
 
 

rajce.net | místo pro vaše fotografie

 



© www.zpolickekrcmy.cz - vytvořte si také své webové stránky